V době, kdy se česká veřejnost stále více zajímá o právní procesy a jejich spravedlivost, přichází na povrch případ Dominika Feriho, bývalého poslance za TOP 09, odsouzeného za sexuální násilí. Feri, který byl nepravomocně odsouzen k třem letům ve věznici s ostrahou, ve svém odvolání ženy, jež proti němu vystoupily, označuje za lhářky. Jeho rozsáhlé odvolání, sepsané na stovky stran, vyvolává debatu nejen o jeho konkrétním případu, ale i o širších otázkách spravedlnosti a transparentnosti soudního systému.
Tento spor otevírá zásadní diskusi o nutnosti transparentnosti a důkazech v právních procesech. Odborníci na právo upozorňují, že soudní rozhodnutí založená převážně na slovních tvrzeních bez podpory konkrétních, ověřitelných důkazů mohou vést k návratu praktik, které připomínají inkviziční soudy středověku. V té době mohlo být slovo často jediným „důkazem“, vedoucím k drastickým a nespravedlivým trestům.
V kontextu Feriho kauzy se zdá, že absence fyzických důkazů a spoléhání se primárně na výpovědi vyvolává otázky o metodách, kterými soudy dosahují svých závěrů. Přestože obžaloba opírající se o slovní tvrzení může být v některých případech dostatečná, mnozí právní experti argumentují, že pro udržení důvěry veřejnosti v soudní systém je nezbytná větší důraznost na hmatatelné důkazy.
Ženy, které vystoupily proti Ferimu, a jejich právní zástupkyně, Adéla Hořejší, požadují vyšší odškodnění, což zdůrazňuje jejich hledání spravedlnosti a uznání. Tento požadavek přichází v době, kdy se veřejná debata soustředí na otázky, jak by měly být soudní procesy strukturovány, aby byly spravedlivé a transparentní pro všechny zúčastněné strany.